historie mlýna
Historie mlýna
Holubovský mlýn je evidován již roku 1600 mezi dvaceti vrchnostenskými mlýny v urbáři českokrumlovského panství, které tehdy zahrnovalo i panství Prachatice a Netolice. Tehdy byl mlýn nazýván „Zikmundův“ a toto jméno se udrželo až do 19. století. Urbář mimo jiné uvádí, že Zikmundův mlýn leží pod vsí Křemže, má pět kol moučných korečných a tři stoupy. Jako „nový mlýn Zikmundovský“ označují mlýn v Holubově taxová registra Alexandra Častolara z Dlouhé Vsi, sepsaná roku 1624 kvůli prodeji jeho statků v nedalekém Chlumečku a Chlumu.V mlýnské knize českokrumlovského panství z roku 1682 je zaznamenáno, že Zikmundův mlýn existoval již za Petra Voka z Rožmberka, kdy měl 5 kol a 3 stoupy. Roku 1682 se uvádí 3 kola s příslušenstvím, na která přiváděl vodu žlab dlouhý „na jeden strom“. Mlýn byl postaven z kamene a vápna a byl krytý šindelem. Mlynářovo obydlí sestávalo z malé neklenuté světnice, malé komory, kuchyně s komínem a půdy. Vedle mlýna stála zděná stáj pro 10 krav. Mlýn poháněla voda z potoka tekoucího od Chlumu a Koroseckého mlýna, který časem vysychal, a tak mlýn nemohl pracovat.
Mlýny patřily v raném novověku většinou vrchnostem, které je emfyteuticky prodávaly svým poddaným. V tomto postavení u nás byla velká část mlynářů, protože neměli prostředky na koupi či nákladnou výstavbu vlastního mlýna. Nejstarší jménem známý nájemce Zikmundova mlýna v Holubově byl mlynář Vavřinec Melmer, který jej emfyteuticky koupil roku 1728 za 250 zlatých. Tehdy byly ve zděné mlýnici tři složení s třemi vodními koly. Mlynář bydlel ve zděné světnici s dřevěným stropem a prkennou podlahou, kde stála bílá kachlová kamna s hliněnou rourou a klenutá pec. K bytu dále patřila zděná komora s dřevěným stropem a cihelnou podlahou a zaklenutá kuchyně s otvorem pro dymník. Hospodářské zázemí tvořila zděná kravská stáj s dřevěným stropem, dřevěná kolna krytá šindelem a kuchyňská zahrádka. K mlýnu byl vrchností přidělen stálý okruh mlečů z Holubova, Třísova, Krásetína a Jánského Údolí a okruh mlečů nestálých, kteří mohli mlít buď zde nebo v Koroseckém mlýně (obyvatelé Bohouškovic,Mříčí, Slavče, Hradce a Lipí). Rajonizace mlýnů, prosazovaná vrchnostmi již od 16. století, však nebyla vedena vždy praktickou potřebou a mleči i přes panská nařízení vyhledávali mlýny jiné, sobě bližší nebo snáze přístupné. Ani v případě holubovského mlýna nebyly tyto podmínky nastaveny zrovna šťastně, jak prozrazují žádosti Roziny Melmerové z let 1803 a 1804 o snížení činže, protože mnozí mleči z Třísova, Lipí, Slavče, Hradců, ba i Holubova upřednostňovali jiné mlýny. Z tohoto důvodu žádala také o povolení zřízení pily, v čemž jí však nebylo vyhověno, protože by sousední mlynáři na svých pilách přišli o část beztak již nevelkého výdělku. Slabý byl i její druhý argument, totiž že před časem bylo u mlýna kasírováno třetí kolo. Počet kol se v průběhu času měnil: zatímco roku 1797 mlel holubovský mlynář jen na dvou kolech, v roce 1818 se opět píše o třech složeních.
Holubovští mlynáři si někdy v průběhu 19. století pilu přece jen opatřili, jak lze vyvodit ze stavu mlýna zachyceného na počátku 20. století. Tehdy měl mlýn dvě vodní kola kolo na svrchní vodu pohánělo dvě česká složení a kolo na spodní vodu jednorámovou pilu, která stála na východní straně před mlýnem. Roku 1903 se stal novým majitelem mlýna Josef Valík, který pilu zrušil a postavil jedno velké vodní kolo o průměru 3,5 m na dřevěné hřídeli na vrchní vodu, které táhlo české složení i nově koupený francouz. Kromě toho zařídil i krupník a everiku na loupání obilí. Touto modernizací a zřízením nové, strmé cesty od mlýna k Holubovu se Valík velmi zadlužil, a proto začal spekulovat s dobýváním magnesia (bílého kamene) blízko mlýna. Byl to sice velmi šikovný chlapík, ale povahy výstřední až podivínské a protože se sedláky dobře nevycházel, přestali tito k němu do mlýna jezdit. Takže zadlužený se nakonec pomátl a roku 1908 zemřel. Vdova ještě nějaký čas s pomocí švagra na mlýně hospodařila, ale dluhů přibývalo, takže jí hrozila exekuční dražba.
V té době hospodařili v Krásetíně na největších statcích zemědělci Jan Valenta, zvaný „Kuchař“, Václav Dítko „Klíma“ a Tomáš Frojda „Hnuš“. Byli to sedláci na svojí dobu velmi pokrokoví. V roce 1900 dali podnět k založení Kampeličky v Křemži, měli kontrolované chovy dobytka a chovali vlastního plemeného býka, používali umělá hnojiva a už před I. světovou válkou plánovali meliorování zamokřených pozemků se státní dotací. Tuto akci narušila válka, takže meliorace uskutečnili až po roce 1920. Tito využili možnosti koupit dobře zavedený mlýn. Zahájili rozsáhlou náborovou kampaň a během krátké doby založili „mlýnské družstvo“. Ustavující valná hromada se konala 28.9.1913, družstvo mělo v oné době 24 členů s 38 podíly. Od paní Valíkové koupili Holubovský mlýn za 19 266 Korun rakouských, které si vypůjčili v křemežské Kampeličce a úvěr zaručili svými majetky. Převzali také 5,60 ha pozemků, které sice patřily Schwarzenberkům, ale byly u mlýna v dlouhodobém nájmu. Tyto pozemky v roce 1921 při pozemkové reformě k mlýnu přikoupili za 4 650 Kč. Mlýn spravovalo 6-ti členné představenstvo a 9-ti členná dozorčí rada. Neustále prováděným náborem se členská základna rozšiřovala. Koncem I. sv. války mělo družstvo 80 členů, koncem II. sv. války 182 členů, kteří vlastnili 422 podílů. Jeden podíl stál nejprve 250 Kč později 100 Kč. Mletí prováděl smluvně zaměstnaný stárek za 720 Kč za rok. První byl Aldof Honetschläger, po něm jeho synové František a Josef.
Důvodem k založení družstva byl špatný odbyt obilí a velký promelek u mlynářů. Družstevní vlastnictví mlýna totiž umožňovalo rolníkům mlít obilí téměř jen za režijní cenu. Již od následujícího roku po založení začalo družstvo s opravami mlýnských budov a obměnou části zařízení. Mimo jiné tak bylo roku 1915 Valíkem pořízené vodní kolo nahrazeno novým o průměru 5,16 m na železné hřídeli od firmy Union. Roku 1922 byl družstvem přes potok postaven dřevěný most na zděných pilířích místo staré lávky, jež byla často zaplavovaná vodou a mleči museli pytle s obilím a moukou nosit přes ní na zádech. Nejvýznamnější změna v technologii mletí obilí se však odehrála roku 1929, kdy „Rolnické obilní skladiště, válcový mlýn, pecnářství a pilařství, z.s.s r.o. v Holubově“ žádalo (a roku 1930 obdrželo) vodoprávní povolení rekonstrukce svého vodního díla, spočívající ve výměně vodního kola za Francisovu turbínu a přestavbě mlýna podle plánů holubovského zednického mistra Františka Bohatého. Podle popisu holubovské mlýnské kroniky byla mlýnice před přestavbou roku 1929 dlouhá 25 m a široká 12 m (tyto rozměry zůstaly zachovány dodnes). Jihovýchodní, průčelní část budovy měla v důsledku svažitého terénu jedno poschodí: byt v přízemí, sestávající z kuchyně a komory, kde byla umístěna menší domácí pekárna, zůstal beze změny i po přestavbě, a ze stárkova bytu v patře byla roku 1929 upravena kancelář a přilehlý pokoj. Tehdejší vybavení mlýnice odpovídá tzv. polouměleckým mlýnům, jež byly výrazem snahy modernizovat starý český mlýn nejlevnějšími prostředky. Tyto úpravy prováděli téměř vždy sami mlynáři, proto má mlecí zařízení takového mlýna mnoho podob. V Holubově byla uprostřed budovy v přízemí strojovna, kde se síla vodního kola přenášela prostřednictvím palečního kola na čtyři převody, na prvé podlaze stály stroje výrobní (jedno české a jedno francouzské složení, válcová stolice, dřevěný krupník a loupačka, jež roku 1914 nahradila již nevyhovující everiku), na druhé podlaze byly stroje čistící (tarár s prašnou komorou a koukolníkem, špicový cylindr, třídící buben a dva hranolové moučné vysévače) a čtyři výtahy. Na severozápadní, přízemní straně byla šalanda a komora. V komoře zřídil mlynář Valík roku 1906 pekárnu, která však špatně fungovala a ve dvacátých letech 20. století již nebyla v činnosti. V roce 1929 byla mlýnice kvůli adaptaci na nové strojní zařízení nadezděna o 4,5 m a odstranilo se její vnitřní zdivo, které bylo místy až 1,5 m silné, ztrouchnivělé a „krysami prolezlé“. Venkovní zdivo na straně vodní stoky bylo ve velmi špatném stavu a jeho základy byly podemleté, proto bylo až do základů vybouráno a postaveno znovu, stejně tak zdivo v délce asi 3 m na straně ke dvoru. Jinak bylo staré obvodové zdivo mlýnice ponecháno. Protože přední jižní roh (u mlýnského náhonu) praskal pod tíhou přístavby, zvýšila se opěrná zeď v těchto místech až do výše starého zdiva.
Budova mlýnice tak obsahovala celkem čtyři podlahy. Hlavní přístup byl na druhou, tj. strojovou podlahu, všechny podlahy kromě přízemní byly trámové, záklopové, v přízemí byla cementová. Sedlovou střechu s eternitovou krytinou nesl kleštinový krov, na nějž se až na malé výjimky z větší části upotřebily krovy staré. Jednotlivá patra byla vzájemně spojena dřevěnými schody. Pro pohon mlýna byla místo vodního kola postavena v novém zděném přístavku regulační kotlová Francisova turbína, k níž přívod vody zajistilo šikmé potrubí ze sběrné nádrže zavřené česlicemi. Turbína byla konstruována pro užitečný spád 5 m na výkonnost 16 HP, při průtoku 320 1/sec.
Na prodloužené hřídeli této turbíny byla umístěna řemenice, z níž se pohonná síla přenášela řemenem na transmisi, umístěnou na betonových podstavcích v přízemí mlýna (I. podlaha) a z této transmise byla převáděna řemeny na řemenice jednotlivých strojů. Na téže podlaze v přízemí byly dále umístěny spodky čtyř výtahů a aspirační šnek.
Na II. (strojové) podlaze byla loupačka, šrotový kámen, jednoduchá vymílací stolice,
čtyřválcová stolice žitná a kombinovaná stolice na pšenici, dále spodek míchačky
a spodky dalších pěti výtahů.
Na III. (manipulační) podlaze byly umístěny pytlovací lávky od vysévacích strojů,
rezervoáry (zásobníky) nad čistícími a mlecími stroji, rezervoár míchačky a devět průběžných
výtahů.
Na IV. (podstřešní) podlaze se nacházel aspirátor kombinovaný s triedrem a s příslušným tlakovým filtrem, dva systémy hranolových vysévačů s třídiči, hranolový vysévač na domílku, dvojdílný rovinný vysévač, reforma s tlakovým filtrem, sací filtr s ventilátorem a příslušné hlavy devíti výtahů, vršek míchačky a patřičná půdní transmise.
Celá přestavba a modernizace v letech 1929-30 stála 415 220 Kč.
Mlýnské družstvo bylo roku 1953 donuceno předat mlýn Jihočeským mlýnům a pekárnám. 1955 byl mlýn zrušen, zařízení demontováno a odvezeno. Budovu mlýna převzalo do bezplatného nájmu Jednotné zemědělské družstvo Křemže a používalo ji ještě do devadesátých let 20. století jako sklad obilí. Po revoluci 1989 zůstal mlýn v majetku státu a to až do roku 2008. Ani po tomto roce ale nenastala změna, která by zabrzdila chátrání budov. Od posledního majitele zakoupila mlýn v roce 2015 rodina Šímů z Českých Budějovic, která jej opravila a vrátila do podoby z roku 1930. Mlýn je od roku 1999 prohlášen za kulturní památku a v tomto smyslu je k němu přistupováno.